Jdi na obsah Jdi na menu
 

SPOJENECKÉ BOMBARDÉRY NAD KLADNEM

Nálet, který zasáhl dne 12. září 1944 východní okraj Kladna, jeden ze dvou, jež toto město postihly, patří po více než půlstoletí k sice tragickým, přesto ale stále více zapomínaným regionálním událostem z období druhé světové války, a navíc je i jednou z těch, v nichž legendy, mnohdy vytvořené politicky účelově, překryla fakta. Přetrvala řada otazníků, nejednou se uváděly mylné údaje a dokonce i chybná data, počty v seznamech obětí se různily a z těch několika málo písemně zachycených vzpomínek nebylo zřejmé, proč vlastně k náletu došlo ani kdo jej provedl. Možná, pro uvedení do děje a situace, bude dobré začít právě citací klíčových pasáží osobní vzpomínky, jak ji zaznamenal v srpnu 1974 dispečer huti Poldi Miroslav Luksík:

Ten den, na svátek Marie, byla v bývalé Poldovce a sousedním závodě Pražskoželezářské společnosti na Kladně vyhlášena dopoledne kolem deváté hodiny příprava na letecký poplach, dlouhé tóny vzduchových sirén. Lidé byli na tyto sirény již dlouho zvyklí, byl to neklamný důkaz převahy spojeneckých leteckých sil.Bombardovací letoun Boeing B-17 „Flying Fortress“. Po vyhlášení přípravy na letecký nálet následovalo obvyklé suché hlášení v rozhlase, že ,nepřátelské bombardovací svazy‘ směřují na Korutany a Štýrsko. Všichni jsme věděli, že se jedná o svazy odstartované z Itálie, které se obvykle nad Rakouskem rozdělily a směřovaly buď na továrny na benzin v Mostě a u Lipska, nebo na bývalé Horní Slezsko, důležité průmyslové centrum. Každý z nás tehdy věděl, že během hodiny bude vyhlášen přímý letecký poplach, krátké přerušované tóny sirén, při kterých se hromadně utíkalo z továrny do nejbližšího okolí, nejvíce však do lesa u sv. Jana poblíž Dubí a Vrapic. Přelety bombardovacích svazů se během roku 1944 stávaly stále častější a bylo pro nás radostnou událostí pozorovati vysoko letící svazy jako nepochybnou předzvěst pádu nacistické říše. Houkání sirén jsme vítali s utajovanou radostí, s pocitem klidu až do onoho osudného 12. září.
Ten den v dopoledních hodinách jsme jako obvykle po zahoukání přímého leteckého
poplachu opustili závod. Většina lidí se uchýlila do zmíněného lesa. Stalo se cosi neuvěřitelného, s čím nikdo do té doby nepočítal. Dva čtyřmotorové bombardéry se po přeletu oddělily od svého svazu a vrátily se nad les, kde v té chvíli vyčkávaly tisíce zaměstnanců na konec leteckého poplachu. Vzápětí se ozval zlověstný zvuk, podobný rachotu hromu: to se již k zemi řítily letecké bomby, přímo do prostoru zalidněného lesa. Ozvaly se dunivé výbuchy explodujících bomb, které se zaryly do země a utvořily krátery o průměru asi 10 a hloubce 3 m. Výbuch jedné bomby, která přerazila vzrostlou borovici a explodovala ve vzduchu, byl však strašný. Tisíce drobných úlomků jejího ocelového pláště se rozlétlo po okolí a způsobilo strašlivou zkázu. Podle archivních záznamů zůstalo na místě 22 mrtvých žen a mužů, dalších 13 osob zemřelo krátce poté na následky zranění v kladenské nemocnici, kam bylo celkem převezeno 66 osob, z toho 15 žen.Útěk z Poldiny hutě skrze Dubí po vyhlášení náletu.
 
Tato vzpomínka sice přesně vypočítává oběti a zaznamenává následky, nic však ( podobně jako většina kusých vzpomínek dalších ) neříká k tomu, kdo nálet provedl. Uvádí dva letouny, ostatní pamětníci se však shodují, že šlo o letoun jediný. Ze spojenecké strategie vedení letecké války je však vcelku jasné, že se jednalo o bombardovací letouny USAF, neboť denní nálety provádělo letectvo americké, zatímco britská RAF se specializovala na nálety noční.
Hlavním štábem USAF vypracovaná a publikovaná detailní chronologie leteckých bojů v letech 1941 - 1945 ke 12. září 1944 uvádí, že onoho dne startovaly letouny 8., 9., 12., 15., 10., 14., 7. a  11. letecké armády. Čtyři z těchto armád operovaly na Dálném Východě a v Pacifiku, ostatní nad Evropou, do střední Evropy však tehdy zamířily jen dvě, osmá a patnáctá. Nálet 15. letecké armády na cíle v prostoru Lechfeld, Mnichov a Wasserburg, tedy do oblasti Bavorska, nepřipadá rovněž v úvahu, zbývá tedy operace 8. letecké armády, o níž se v uvedeném díle praví:
 
Přes 800 těžkých bombardérů doprovázených 15 stíhacími skupinami napadlo 4 továrny na syntetické oleje, 2 naftové rafinerie, 1 naftový sklad a četné další cíle včetně řady měst ve středním a severozápadním Německu. Těžké bombardéry a stíhačky narazily na 400 až 450 letounů. Těžké bombardéry zaznamenaly ztrátu 45 ze svého počtu a činily si nárok na zničení 27 stíhaček. Bylo ztraceno 13 ( stíhaček ) P-51. US stíhači ohlásili 63 vítězství ve vzduchu plus 26 na zemi.
 
Podrobnější pohled na tyto operace umožňuje rovněž publikovaný Válečný deník 8. letecké armády, v němž se k datu 12. září uvádí vyslání celkem tří leteckých divizí do tří různých prostorů nad Německem. Každá divize měla stanoveno po sedmi cílech, pojmenovaných podle měst, z nichž ani jedno neleželo na území Protektorátu Čechy a Morava, u 1. bombardovací divize však nalezneme mezi cíli Most ( Brüx ) a Karlovy Vary ( Karlsbad ). Z celkového počtu 299 těžkých bombardérů ( doprovázených 229 stíhačkami P-51 Mustang a 48 stíhačkami P-47 Thunderboldt ) jich směřovalo na Most 79 ( 189,7 tun bomb ) a na Karlovy Vary 11 ( 27,5 tun bomb ). Ve všech případech se jednalo o čtyřmotorové stroje B-17 Flying Fortress, 19 z nich bylo během operace ztraceno. Záznam uvádí, že šlo o nálety na říšský naftový průmysl, při němž se svazy setkaly se silným odporem Luftwaffe ( doprovod 1. bombardovací divize ztratil 10 stíhaček P-51 ). Zpráva uvádí, že letouny 1. divize nemohly kvůli mrakům provést vizuální bombardování určených cílů a řídily se souřadnicemi. O tom, že v případě Kladna skutečně šlo o stroje B-17 od 1. BD ( Bomber Division ) americké 8. AF, byl přesvědčen i Gregory C. Franklin z Office of Air Force History ve Washingtonu DC:
 
Dokumenty Osmé letecké armády naznačují, že z cílů určených pro mise z 12. září je Kladnu nejbližším cílem Most. Přiložená mapa, vzatá z hlášení Osmé letecké armády o misi, dokládá, že letový kurs k útoku na Most prochází v blízkosti prostoru Kladna.Odtajněný dokument USAF s náletovými trasami 12. září 1944.
 
Mapa hovoří vcelku jasně, vzhledem ke špatné kvalitě jsem však na ní některé hlavní body, jež se kursu týkají, zdůraznil. Náletu na Most se týká nejvíce vpravo ležící trasa, která směřuje východně od Magdeburku přes Prusko ( kde se měl podle plánu oddělit poslední stíhací doprovod, v prostoru Saska mění směr k jihu ( přičemž se tady někde odpojuje část svazu, směřující od toho okamžiku na Ruhland, další cíl ) a někde severně či severozápadně od Prahy obrací směrem k Mostu. Výška odpovídala běžné letové hladině bombardovacích svazů a podle některých svědectví ze země stroje při příletu odhazovaly i staniolové proužky k radiolokačnímu rušení. Dodejme, že Boeing B-17 „Flying Fortress“ byl mohutný čtyřmotorový stroj s osmičlennou posádkou, rychlostí kolem 500 km/hod a s nákladem až 9,5 t pum, a zopakujme, že nad Kladno se jich dostalo přibližně ke stovce.
Plánovaná trasa se rámcově shoduje s výpověďmi pamětníků z Kladna, kteří tvrdili, že bombardéry přilétaly zhruba z východu. Pan Makrlík ze Švermova udával, že viděl od Kréty, jak se stroje stáčejí ke Kladnu směrem od Kralup, pan Kočka, tehdy jeřábník ve válcovnách Poldiny hutě, vyprávěl, že neměl čas utéci do krytu a sledoval vše od Čabárny, jemu se zdálo, že stroje směřují od Prahy.
Nejpodrobnější svědectví poskytl spolu s rekonstrukcí, kterou zakreslil do mapy, pan Stanislav Renner, který tehdy stál na dvorku domku vedle radnice v Dubí u Kladna. Svaz podle něho přilétal z prostoru zhruba od severního okraje Buštěhradu směrem přes Dubí, tedy jemu přímo nad hlavou, když tu jeden z letounů ( až na výjimky se pamětníci shodují, že letoun byl jediný, nikoliv dva ) vypálil červenou raketu, odpojil se od boxů ostatních, začal prudce točit o 180° a mířil na les u Svatého Jana v Dubí, přičemž poněkud klesal. Na konci obratu odhazoval pumy z jednoho kontejneru, jejichž dopad později tento pamětník lokalizoval. První vybuchla v poli, zhruba v místech pozdější věznice, v dnešní silnici, další dopady pak sledovaly zhruba úžlabinu, jež od silnice stoupá ke svatojánskému kostelíku kousek jižně od nynějšího dubského hřbitova. Jedna z pum zasáhla skálu, které kluci, mezi něž tento pamětník tehdy patřil, říkali „Arizona“, další padaly v prostoru oné úžlabiny, avšak jiná ( podle Stanislava Rennera sedmá ) explodovala tři až čtyři metry nad zemí, pravděpodobně iniciovaná nárazem na mohutnější větev či kmen. Došlo k tomu v místech, kde stávala vodárna. Z jejích základů byl později vybudován pomníček obětem. Pak začal stroj točit širokým obloukem doprava a poslední puma z boxu ( obsah jednoho boxu činil devět pum ) spadla neškodně za cestou ze Dříně ke Svatému Janu. Tímto obratem nabral znovu kurs vzdalujícího se svazu, proletěl nad poli jižně od Kročehlav ( zhruba v prostoru bývalého vodojemu, přibližně u podjezdu na dnešním Sídlišti 9. Května ) a otevřel druhý box. Jedna z pum ohodila vodojem hlínou a poničila jej.
Vzpomínky pánů Semence a Ryšlinka, obou z Poldiny hutě, se od této výpovědi mírně liší. Podle nich šlo o pumy hmotnosti kolem 125 kg, z nichž první dopadla v blízkosti potoka u staré cesty, kde střepiny zasáhly jednoho muže a jednu ženu, další na mýtině, již je dnes prakticky nemožné identifikovat, a pak v rozptylu 20 - 30 metrů podél úvozu. Jedna z posledních pum ( podle tohoto svědectví osmá ) zasáhla vidlici mohutné jedle; střepiny a tlaková vlna smetly nejprve na střeše vodárničky sedící poldovské hasiče v přilbách, tedy civilní obranu, a pak další...
Tragické následky měla jedna jediná puma, ta, kterou pan Renner označil jako sedmou, pánové Renner a Semenec jako osmou, jež explodovala ještě před dopadem. Byl to právě prostor, kde se shromáždila část těch, kteří hledali v lese úkryt. Nekryli se, sledovali průlet letounů zvědavě a se sympatiemi tak, jak to vylíčila v úvodu vzpomínka pana Luksíka. Jednalo se takřka výhradně o zaměstnance Poldiny hutě; seznam mrtvých uvádí, že jen tři osoby z pětatřiceti v závodě nepracovaly. Nebylo snad jediného oddělení v Poldovce, aby některý z jeho zaměstnanců nebyl ztratil život nebo nebyl zraněn při této tragické události, dodal ve své vzpomínce pan Luksík.Rekonstrukce náletu na sv. Jana podle svědectví pana Stanislava Rennera.
Příčinou této tragédie mohl být právě shluk lidí mezi stromy, jak se to mnohokrát tvrdilo. Tato eventualita zní ovšem velmi nepravděpodobně, ze vzduchu a ze značné výšky by nebylo vůbec snadné takový potenciální cíl zjistit. Mnohem pravděpodobnější jsou dva zcela odlišné důvody. Několik pamětníků ( Semenec, Ryšlink, Kohout, Kouba ) shodně uvádělo, že zaslechli od Buštěhradu střelbu. Někteří tvrdili, že z kulometu, jiní že palba byla vedena na letouny ze střechy buštěhradského zámku, a další byli přesvědčeni, že zahlédli obláčky od rozprasků projektilů. To je téměř jisté, neboť v Buštěhradu se tehdy nalézala německá jednotka SA-Feldherrnhalle. Nelze vyloučit, že posádka oné B-17 palbu ( či spíše stopovky a rozprasky ) zaznamenala, otočila, mírně snížila výšku, spatřila dole v lese větší shluk a skiper stroje v domnění, že střelba přišla odtud, dal povel jeden pumový box otevřít.
Nejpravděpodobnější a zcela reálná je však možnost jiná. Mnoho svědků ze země zahlédlo, jak onen letoun před odpojením vypálil červenou raketu, což bylo znamení ostatním strojům boxu a zejména vedoucímu bombardéru. Znamenalo to s největší pravděpodobností, že letoun má potíže. Logicky následoval obrat a vyhlédnutí prostoru pro nouzový odhoz části přítěže, což by nasvědčovalo problémům s motory. Zjevně byly takto vyprázdněny dva boxy, první nad lesem na konci prvního oblouku onoho vzduchem opsaného písmene „S“, druhý na závěr oblouku druhého, tentokrát do polí. V obou případech šlo o prostor neobydlený a nezastavěný, v němž mohl skiper, tedy velitel stroje, předpokládat, že nikoho nezasáhne.
Po válce se obyvatelé Kladna hodně zajímali o příčiny oné tragédie. V Sokolovně v Dubí se podle pamětníků uskutečnila beseda, na níž byli přítomni i F/Lt Josef Stříbrný a F/Lt Josef Horák, oba příslušníci 311. československé bombardovací perutě RAF. Oba tito letci z Lidic prý zjišťovali už předtím ve Velké Británii příčinu nešťastné události z 12. září 1944 a prý jim bylo řečeno, že americký stroj měl poruchu, po níž se snažil snížit odhozem hmotnost. K podobnému závěru dospěl ve svém dopise i Gregory C. Franklin z Office of Air Force History. Doslova napsal:Bombardéry B-17 prováděli nálety zejména na průmyslové závody a strategicky důležité cíle.
 
Pokud zaznamenal jeden nebo vícero letounů potíže ( špatný chod motorů, flak, atd. ), směly si posádky zvolit, zda odhodit bomby ke snížení váhy, nebo zaútočit na cíl v blízkosti. Bohužel, hlášení o misi podané jednotkami, které útočily na Most, jen zmiňuje, že některé letouny měly potíže, kde byly bomby odhozeny, však nespecifikuje.
Bohužel se tak s největší pravděpodobnosí jednalo o nešťastnou náhodu. Pozůstalé ovšem těžko utišilo, že Kladno mělo vlastně neuvěřitelné štěstí, když spojenecké letectvo ani na jednu z hutí nezaútočilo, obzvlášť když hlavní výrobu Poldiny hutě v Kladně tvořil během okupace tzv. W-L program ( ona dvě písmena znamenala Wehrmacht a Luftwaffe ).
Zbývá jen dodat, že nad továrny na syntetický benzín v prostoru Mostu, zejména nad tzv. Hydrierwerke v Záluží, doletělo 79 bombardérů a během tři čtvrtě hodiny trvajícího náletu svrhly 190 tun bomb. Nálet si podle úředních údajů vyžádal 600 obětí. Byl to jeden z celkem šestnácti náletů na chemický závod Hydrierwerke a devět z těchto leteckých útoků zasáhlo samotné město Most. Přibližně ve stejnou hodinu téhož dne svrhlo dalších 11 bombardérů 27,5 tun bomb na Karlovy Vary. Tak vyhlížela ze širšího pohledu bilance náletu, který se okrajově dotkl i Kladna.
 
© U.S. Military